Spartan Race Jasná

24.1.2015

Jak se nejlépe vrhnout do nového roku? O tom jsme s Ivankou přemýšlely často. Rozhodnutí bylo ale celkem J(j)asné, přijmout každou výzvu tak, jak přijde. Strach je často jen lhář a co se nezkusí, to nám nic nedá. Nejdůležitější jsou zkušenosti, které potřebujeme. Jet ale bojovat se sněhem a ledem přes 600km daleko, to už je přeci jen velké sousto pro dvě holčiny (jež jedna se zotavuje dlouhodobě ze střelného zranění a druhá je začátečník), které po překonání opětovných začátků s tréninkem začínají sbírat odvahu do dalších dobrodružství. Na velikosti ale přeci nezáleží a tak začínáme balit... Nakonec z toho byl celkem veselý výlet .
Do našich zavazadel jsme si zabalily krom zkušeností a odhodlání, co jsme pochytily na kurzu Human Beast, také bojovnická trička s pocitem, že co jsme nestihly natrénovat, to doženeme "v hlavě" a za téměř stálé nevolnosti a nočního probouzení ze strachu co nás čeká, jsme vyrazily na cestu do ledového království. Po téměř deseti hodinách cesty a probděné noci v penzionu představami o tom, jaká bude zima a zda vůbec bude viditelnost taková, že si uvidíme na špičku
nosu, jsme se konečně skibusem dostavily do skiareálu Jasná. Půlka závodníků už měla svůj běh zaběhnutý a tak jsme mohly okouknout situaci. Vše jsme si pěkně naplánovaly... převléknout, dát věci do úschovny, protáhnout, zahřát a jde se na to... Naše vlna startovala ve 12:45. Nervozita se hned po startu změnila v euforii z něčeho nového.
I když byla mlha a celý závod sněžilo, tak jsme si závod skvěle užívaly... Levá noha střídala pravou, hlavně nezastavovat... a díky tomu si tu bolest z plazení se sněhem a nekonečno angličáků skoro ani nepamatujeme . Držely jsme jako tým a snažily se podporovat, což se obzvlášť u jedné z mnoho překážek potvrdilo... Byla tam kolmá něco
málo přes 1m kluzká dřevěná plocha a úkolem bylo se přitáhnout lanem, což byl i pro některé siláky, vzhledem k tomu, že to kouzalo díky mokrým botám od
sněhu, zmrzlým rukám a stovkám trestných angličáků, s čímž samozřejmě pořadatelé počítali, těžký úkol. Podívala jsem se na dobrovolníka, pak na kluzkou plochu  a pak na všechny, kteří z ní spadli jako hrušky zpět dolů... OK, jde se na to... udělala jsem krok jeden a druhý a cítíla, jak mi ruce vypověděly službu a padám úplně stejně jako mí kolegové přede mnou... Cítím ostrou bolest v kolenou, jak narážím celou svou vahou na dřevo... vidím Marcelku, jak popadne lano, přitáhne se až nahoru a volá na mě:.."chytni se lana a nepouštěj se"! Poslechnu... levá noha ...pravá noha a koutkem očka sleduji vykuleného dobrovolníka, jak se dívá, jak mě Marcelka sama táhne po laně k sobě vzhůru. Cestou na vrchol jsme se obě modlily, hlavně ať mi to
nepodklouzne, jinak jdeme obě k zemi a obávám se, že by to nebyl hezký pád... Zvládla to, ona to opravdu zvládla ... my jsme to zvládly!!! a přibližujeme se stále blíž k cíli. Náš předchozí strach ze zimy a takového závodu byl rázem pryč. Závod nám dal pocit, že je jedno v jakých podmínkách se jde běhat. Jak se tělo zahřeje, tak ta dvě trička úplně stačí. Strach ze
zimy se změnil v radost z pohybu a společnosti lidí, kteří jsou v tom s vámi. Jak řekl jeden z našich spoluzávodníků: Tohle, co musíme zvládnout, je jen proto, že odměnou nám pak bude to, že prožíváme něco nového . Stálo to za to! Ať je pro vás něco nového cokoliv, tak to, co za to dostanete, ať pozitivní nebo negativní - bude stát za to.
Takže jen do toho...stačí jen chtít!